- Po absolvování školy do věku dvaceti letmalý můj život byl skvělý čas, plný svobody a všech druhů experimentů. A s tebou to nebylo tak? Pak jsem měl děti. Ale nestal jsem se jinou osobou. A můj starý život nikam nešel. Ano, mám nové povinnosti. Ale proč si někdo myslí, že jsem se měl stát slušný, slušný člen společnosti, a to i někoho (děti), aby ho naučit, že jsem v dilematu: roztrhal jsem žít mezi touhou jako předtím a že je třeba, aby jejich děti " pravé "lidi. Byl jsem na křižovatce: můžu dopadnout bezcenný matku nebo idealnaya.V výsledek, žádná z těchto možností jsem si vybral. Vybrala jsem třetí: vždycky jsem blízko k mým dětem, ale pro ně nemůžu žít.
Fotografie:Getty Images Moje děti vidí, že můžu plakat, když udělám chybu, ale také mě vidí, jak zvednu hlavu a dál se dívám na život s optimismem. Vidí mě tančit a smát se s mými přáteli a vidí mě se stejnými přáteli, jak se ve chvíli smutku drží za ruce Stokrát ode mě slyšeli: „To si bohužel nemůžeme dovolit,“ a zároveň viděli , jak dávám posledních 100 rublů někomu, kdo to potřebuje, viděli, jak se mi daří perfektně skloubit práci, sport, péči o domácnost a zároveň jak často rezignuji na věci, které jsem měl ukázat mé slabosti méně ruka, hrát roli ideální matky? Po letech si to nemyslím. Až budou děti dost staré na to, aby mohly samy vyplout, můj život bude pokračovat. A když se moje role supermámy stane zbytečnou, budu mít stále přátele, své prostředí, své koníčky, můj způsob života, může se v mém životě stát cokoliv - dobré i ne tak dobré, je pruhovaný, ale rozhodně ne fixovaný na děti, i když to zní sobecky. Dělám s nimi chyby, slavím s nimi úspěchy a radosti, ukazuji jim, že lidé mohou mít slabosti a to je v pořádku. Ale nejdůležitější je, že život je dán tak, abychom ho žili ne kvůli někomu nebo místo někoho, ale kvůli sobě.
